Pro člověka je zcela přirozenou potřebou být ve vztahu už od narození. První naše vztahy jsou s rodiči, sourozenci, blízkou rodinou, poté s kamarády, kolegy a v neposlední řadě i s partnerem/partnerkou.
Být ve vztazích přijímán/a a pochopen/a je základní lidská potřeba.
V rané fázi partnerského vztahu, během zamilování, není potřeba nijak zvlášť o vztah pečovat. Běží samovolně, plný idealizací a vědomých i nevědomých očekávání směrem k tomu, jaký druhý člověk je. Stejně jako všechny vztahy, i partnerství se ale vyvíjí, přicházejí nové výzvy (manželství, vyčerpání, nemoci, děti, stereotyp, stárnutí, nevěra, krize středního věku, sexuální frustrace, nuda, násilí aj.), které přivádí partnery do krize.
Období krize je nejčastější důvod, proč se lidé obrací na párového terapeuta. Přichází ve chvíli, kdy už nemají síly, ve chvíli, kdy často stojí na pomyslné křižovatce s otázkou, jak se vztahem a krizí v něm naložit.
Každý pár je naprosto jedinečný. Co jednomu páru skvěle funguje, druhý může zcela zruinovat. Párový terapeut proto není žádným rádcem, který dá páru návod, jak má „správně“ fungovat, nebo soudcem, který má určit viníka.
V rámci párové terapie se terapeut stává spojencem obou partnerů zároveň, pomáhá vyjasňovat těžko sdělitelné obsahy, vytváří bezpečný prostor pro oba partnery, aby mohli sdílet to, co se nedaří sdílet v běžném životě, a společně hledali řešení pro kvalitnější život a naplňující vztah. Společně hledáme, jak být ve vztahu autentičtí a lépe si navzájem porozumět, případně lépe fungovat jako rodina.